Ahoj Čápo, začneme zlehka a tradiční otázkou. Kdy ses rozhodl, že budeš brázdit hokejbalová kolbiště?

Ahoj Běldo, nejprve bych ti chtěl poděkovat za krásný a velmi lichotivý úvod. Zpět k otázce, bylo tomu už dávno, jednoho dne ve školce se mě zeptal Vojta Šmíd, zda bych s ním nešel na trénink? Přišel jsem na Ježkovku a byla to láska na první pohled.

V Ježkách působíš již dlouho, vyrostl si tu, jak vnímáš ježčí partu, kterou jste si s klukama vybudovali?

Tu partu vnímám velmi pozitivně, je to přátelství na celý život a určitě beru kluky jako druhou rodinu. Formovalo nás plno neúspěchů, než se začaly rodit první střípky, které naznačovaly, že do budoucna by tu mohl být i nějaký ten úspěch. Každý tu ví o všech jak se mají, co dělají, kdo s kým chodí a tak. Přijeli jsme někam na turnaj a doteď si pamatuji jak kluci z jiných týmů zjišťovali jména svých spoluhráčů během turnaje, protože se neznali. To u nás bylo naprosto nepochopitelný. Díky tomu všemu se v nás postupně rodila veliká soudržnost, a i proto jsme byli schopni otáčet zápasy jak na běžícím páse. Jsme zkrátka JEŽČÍ RODINA.

Nemůžu nezmínit legendární soustředění. Podělíš se i ty s námi o nějaký unikátní zážitek nebo vzpomínku a co vlastně činí soustředění tak pověstným?

Kdo nezažil, nikdy nepochopí, kolik ty čtyři dny v roce pro nás znamenaly. Kluci postupně dost věcí zmínili, ale ještě triliarda jich zůstala nevyřčena. Jezdili jsme tam od úplných prcků, kteří odtrénovali vše a stejně měli plno sil na zábavu okolo. Vzpomínám si na hru něco mezi slepou bábou a schovkou, začal to hrát náš pokoj a za rok už nás to hrálo dvacet. Dodnes si vzpomínám na Nekoř, kde nás Mencák učil povlíkat postele, pro nás to byla úplná revoluce v prádelnictví, když jsme to ukázali s úžasem v očích doma, tak nám bylo řečeno, že to je úplně běžný způsob jak povléknout peřinu. To nás trochu zklamalo, jelikož jsme si mysleli jaký je Mencák vynálezce. (Smích). A jak říkám, bylo toho hodně, ale soustředění nás hodně naučilo, nikde jinde nepoznáte, kdo jaký doopravdy je, než když je čtyři dny v zápřahu, to z nás udělalo TÝM!

Pojďme také trochu do tvého soukromí, ať z toho něco mají fanynky. Už jsem to zmínil v úvodu. Tvoříš velkou část naší redakce. Jak ses dostal k psaní a kde se vidíš v budoucnu?

Kéž bych já měl taky něco z těch fanynek. (Smích) Psaní mě vždy bavilo, slohovky a různé tvůrčí psaní mi nikdy nedělaly problém, ba dokonce když byl čas, pokoušel jsem se i o poezii, v tom jsem ovšem nikdy moc nevyčníval. Nejvíce mě bavila sportovní žurnalistika, již odmala jsem si komentoval hokeje a hráče jsem podle čísel rozpoznával z celé extraligy. Co se týče článků, to mě teď donutily vysokoškolské povinnosti, chtěli po nás publikované články a tak jsem se domluvil s Ježky. Jsem velmi rád za tuto příležitost. Postupem času jsem se dostal i do redakce HC Olomouc, kde také občas publikuji. Do budoucna bych se rád dostal i za mikrofon, abych mohl přibližovat fanouškům u obrazovek dění přímo z ledu, k tomu ale vede dlouhá cesta. Každopádně udělám maximum, abych v tomto ohledu nezklamal hlavně sám sebe.

Tvůj taťka je všem dobře znám jako hokejbalový fanoušek a srdcař. Místní ho ale také mohou znát jako nejsympatičtějšího číšníka v Heřmanově Městci. Dá se říct, že um komunikativnosti máš po něm? A probíráte doma také hokejbal?

 Celá naše rodina je plná fanoušků, máme i takové heslo: Fandi, ale zůstaň člověkem. Ano, můj taťka je velmi komunikativní a domnívám se, že jsem něco málo pochytil. Máme dost podobný smysl pro humor, kterému občas rozumíme jen my dva. Doma probíráme snad všechny sporty, které zrovna něčím vyčnívají, mnohokrát se naše debaty rozrostou natolik, že je musí ukončovat mamka. Taťka prošel za život mnoha sporty, takže neustále vytahuje různé historky nebo rady, jak se to hrálo, když byl malej. Trochu drze vždy jen dodám, že malej je on pořád. (Smích)

Jak se ti líbí na vysoké? Říká se, že to jsou nejlepší roky života. Tak čemu se tam věnuješ (samozřejmě kromě poctivé hokejbalové přípravy)?

Po prvním ročníku si vysokou stále nemohu vynachválit. V Olomouci jsou skvělí lidé. Našel jsem tam spoustu prima spolužáků a poznal plno ochotných profesorů. Je to hezké město, vždy jsem o tom slýchal, nyní to mohu i potvrdit.

Máš kromě hokejbalu ještě nějaké, nám nepoznané, záliby?

Samozřejmě! V posledních letech jsem si zamiloval cyklistiku, je to dobrý pro tělo a navíc člověk pozná plno krás, které může nabídnout jen ta naše česká kotlina. Když je ta příležitost jdu si zahrát tenis s kamarády. Je to krásný sport, především v tom, že když prohraju, nemohu se zlobit na nic jiného než na sebe. Poslední roky také promítám v kině, z brigády se stala i má záliba, práce s lidmi mě baví a doufám, že i ty lidi odchází spokojení, ačkoli špatný film nezachrání ani má maličkost. (Smích) 

Zpátky k hokejbalu. Vaše dynastie byla něco neobvyklého. Od malých špuntů až po mistry, špičkové borce. Máš nějaký nejsilnější zážitek, který se ti vryl do paměti? Na co nezapomeneš?

Světlá nad Sázavou byl dost silný moment. Nicméně těch okamžiků bylo tolik, pro mě bude vždy nejsilnější asi to pouto, které jsme si tu s klukama vytvořili. Ta parta a přátelství.

Ty jsi ale zároveň zvládal zápasy ještě za B-tým. Jak sis sezónu s dospělými užil? Co říkáš na bronzové medaile?

Nebyl jsem mezi chlapy poprvé a popravdě mě to dost bavilo. V juniorech byl cíl jasný, chtěli jsme titul. Celou sezónu se o tom mluvilo, slýchal jsem to furt, myslím, že jsme si to snažili nepřipouštět, ale takto zpětně ten tlak a to očekávání bylo strašně velký. Šli jsme proti proudu, kdy jsme každým rokem nic nečekali a najednou bum… medaile, letos jsme to tolik chtěli, až nás to svíralo. Do béčka jsem si chodil vyčistit hlavu a ten podzim bych řekl, že se mi tam povedl odehrát slušný. Medaile byla odměnou celému týmu za snahu, co do toho dával.

Jsi znám pro svou pověstně dlouho hokejku. Vím, že jsi fanouškem Bostonu, a proto se nabízí otázka. Je právě čahoun Zdeno Chára tvým vzorem? Okoukal jsi třeba od něj nějakou fintu nebo se vzhlížíš v jiných borcích?

Zdeno byl skvělý obránce, k jeho dvou metrům se nedá jinak než vzhlížet, ale pro své vzory jsem nikdy nechodil tak daleko. Už od začátků jsem si přál hrát alespoň jako kluci od nás z áčka. Když jsem poprvé nakoukl k těm nejzkušenějším na tréninky, byl to pro mě splněný sen. Zahrát si pár zápasů po boku Luby, nebo Bémika, to jsem si moc užíval. Pamatuji si premiéru za áčko, kdy mi Bémič řekl, abychom to hráli v klidu odzadu, v tom se najednou utrhl dopředu a na mě se vyřítili dva Brňáci, trochu ve mně hrklo, ale byli neznalí poměrů a nepočítali s mojí dlouhou hokejkou. (Smích) Co se týče nějakých fint, tak jsem nikdy nebyl zrovna kouzelník. Bavila mě hra ze vzduchu a párkrát jsem tak soupeřům překazil nahrávky, to je ale asi vše, čím má hra lehce oplývala.

A kde se vidíš hokejbalově v následujících letech? Máš nějaké ambice?

To je těžké odhadnout, prozatím pronikám do světa dospělých v béčku. Rád bych se jednou posunul a přidal i pár zápasů za naše áčko. K tomu všemu bude ale dlouhá cesta, momentálně je tam plno lepších kluků a moje tréninkové porce v Olomouci nejsou zcela optimální. Pokusím se na sobě zapracovat, abych zvednul svou hru. Jsem si vědom, že letošní jaro bylo z mé strany dost nevyrovnané.

Čápo, díky za rozhovor! Těším se na roky spolupráce.

To já děkuji Běldo.