Jako malá s hokejbalem začínala. S generací tahounů dnešní juniorky sbírala i medaile od minipřípravkových let po roky žákovské. Dokonce má i individuální plaketu nejlepšího hráče MČR přípravek v hokejbale, kde zářila mezi kluky. Pak ji ale pohltila atletika, když se prosadila až do mládežnických reprezentací, ke zlaté medaili z olympiády mládeže, republikových medailí v hale i venku, až po současnou štaci v USA, kde druhým rokem nastupuje v atletické univerzitní lize za ELON university v Severní Karolíně. Teď měla před sebou ale nový úkol...

 

Aničko, dostala jsi zadání připravit mužský tým na další prvoligovou sezónu tak, aby byl atleticky ještě silnější. Podařilo se?

To ukáže až čas. Kluci jsou na tom fyzicky velmi dobře. Úplně nepotřebují dohánět fyzičku. Ale některé pohybové a běžecké návyky z let minulých prostě a jednoduše nejde smazat šmahem. Snažila jsem se pomoci poradit a připravit pro ně tréninky tak, aby sami pochopili co dělat jinak, jak lépe běhat technicky, jak si pohybově pomoci, aby byli výbušnější a taky rychlejší a odolnější proti bežecké únavě.

Je na nich změna znát? Dá se vůbec poznat po tak krátké době?

Potřebovali bychom alespoň o měsíc víc, aby to bylo trochu víc znát, ale základ je určitě slušný. Složitější je, že občas ne úplně věří v některá tréninková cvičení, za což bych je přetrhla... Ale zase chápu, že to chce čas. Potřebovali bychom vše opakovaně pilovat delší dobu. Ale kluci ještě nevědí, že na to navážeme v zimní pauze o poznání silněji a pak zase v létě příští rok... Potom si myslím, že to bude jen a jen lepší.

Počítáš tedy, že s kluky v budoucnu budeš i nadále běh a atletickou připravenost pilovat?

Ráda pomůžu. Hokejbal mám moc ráda. Sama bych hrála hned! (směje se) Z hokejbalu jsem zamířila do atletiky a jestli je jen trochu možnost předat co umím, tak všemi deseti. Navíc s klukama je to zábava. Jen je musím víc přesvědčit, aby uvěřili, že jim to pomáhá.

Zdá se, že hodnotíš přípravu kladně. Můžeš poodhalit, co ti nejvíc zamotalo hlavu? Co se nedařilo?

Já určitě kluky chválím. To, že jsem řekla, že bych je přetrhla, je samozřejmě nadsázka. Nevím, jak jiné hokejbalové kluby fungují, ale mít možnost trénovat takhle týmově a to okolo čtyřiceti lidí najednou je super. Samozřejmě jsou mezi nimi rozdíly, ale dávají tomu opravdu hodně. Amatérský sport dělají téměř na profi bázi. A negativa? No trochu jsem je přecenila se zapojením atletických překážek. Tam jsem měla trochu obavy o zdraví, naštěstí to dobře dopadlo. Cviky, které jsme ale dělaly, by jim ale pomohly hodně v mnoha ohledech. Myslím, že se k tomu vrátíme ať chtějí nebo ne (smích).

Ve finále Českého poháru jsi byla v obou zápasech s týmem na lavičce. Jaké to bylo?

Bylo to součástí dohody s mým taťkou, abych mohla víc navnímat a napozorovat jednotlivé kluky a jejich pohybové a běžecké návyky. A taky jak se u nich projevuje únava při různých zatíženích. Moc mě to bavilo a i když jsme s oběma extraligovými týmy prohráli, tak to bylo skvělý. Říkali to i kluci sami, ale i já věřím a vím, že do budoucna budou díky víkendu v Letohradě lepší a silnější. Navíc nám to pomohlo i připravit právě následnou atletickou přípravu před sezónou. Škoda, že její start už neuvidím. Jela bych s klukama na zápasy zase.

Vracíš se do Ameriky. Jaké jsou vlastně tvoje sportovní cíle?

Já to vlastně ani za cíle neumím pojmenovat. Žiju si svůj sen. Od malička jsem chtěla do ciziny a ideálně do Ameriky a že se mi podaří nejen dostat na prestižní americkou univerzitu, ale ještě k tomu mít možnost startovat v tamních soutěžích je velký zážitek. Vlastně jeden ale sportovní cíl mám...

Jaký? Povídej?

Potřebuji, aby se mne drželo více zdraví, než tomu bylo poslední dva roky. Pak přijdou i výkony. Vím, že mám na víc, než mi dovolila první sezóna v Americe. Podmínky na ELONu jsou skvělé, tak věřím, že půjdu nahoru sportovně i já.

I my věříme! S ježkem v srdci se určitě dá řádit na sportovištích i v daleké Americe! Tak ať se daří, děkujeme za rozhovor i za pomoc s A týmem.