Byl jsi jedním ze tří hráčů A­týmu, který se zúčastnil náborové akce ve školkách Heřmanova Městce. Jak jste se na akci připravovali?

Žádné velké přípravy se nekonaly. Využily jsme spontánní reakce dětí. Jaká byla odezva u dětí z mateřských školek? Myslím, že se akce povedla. Děti se zaujetím odpovídaly na naše otázky a největším zážitkem pro ně byla možnost část hráčské a brankářské výstroje společně s dresy si vyzkoušet.

Jak ty jsi začal s hokejbalem? Kdo tě k němu přivedl, nebo jak jsi se o něm dozvěděl?

U mně šlo spíše o náhodu. Když jsme se před 7 lety sem přestěhovali, chtěl jsem zkusit nějaký sport. Poptal jsem se mezi kluky a tak jsem se zašel „podívat“ na trénink hokejbalu v Prachovicích. „Podívaná“ se ale nekonala, na zkoušku mě oblékli a postavili do branky. Týden na to jsem nastoupil za Ježky v kategorii MŽ k dvojzápasu v Letohradě. Tak začala moje brankářská kariéra. Co říkáš tomu, že nyní se již pořádají turnaje pro děti kolem 6 let? To za vašeho dětství nebylo. Já začal s hokejbalem sice poměrně pozdě, ale díky projektu Mladá krev jsem byl na několika turnajích tohoto typu osobně. Líbí se mi, že už takto malé děti mají možnost vyzkoušet si hru a osvojené herní návyky jinak než na trénincích. Myslím si, že je důležité, aby si děti hru hlavně užily, ale je fajn vidět jak se děti herně rozvíjí, přemýšlí na hřišti, radují se z výher a zároveň se učí přijímat i porážky.

 

Je něco co by si dětem, co již na dresu Ježka nosí , poradil, aby se jako ty prosadil v mužské kategorii?
Já si v mužské kategorii zachytal poprvé ve svých 13ti letech a to v rámci Letní hokejbalové ligy. Svou prémiéru v KHbL a 2. Národní HbL jsem zažil ve svých 15ti letech, k zápasům nastupuji pravidelně. Co dětem poradit? Dravost a nebát se!

V týmu se potkáváš s hráči o generaci starší než jsi ty, jaké to je jim krýt záda a dokážeš si představit, že jsi si i ty v rámci této akce našel budoucí parťáky do týmu?

Být gólmanem není jednoduché. Přestože hrajete kolektivní sport, jste v něm vždy tak trochu sami za sebe. Říká se, že brankáři mají svůj vlastní svět a něco na tom asi bude. Je totiž zvláštní tam v brance stát, mimo celý tým. Když hráči nepromění šanci, vědí, že přijde další. Jenže ve chvíli, kdy uděláme chybu my, můžeme s sebou dolů stáhnout celý tým. I proto je brankařina náročná.
Je fajn vědět, že má člověk za zády někoho, komu může předat své zkušenosti, kdo ho později plně zastoupí či dokonce nahradí.

Máš nějaké výkonnostní cíle co chceš v hokejbale dokázat, nebo se jím chceš hlavně bavit a další cíle neřešíš?

Každý má své cíle a ani já nejsem výjimkou. Prvotním cílem je postup do 1. Národní HbL a dál se uvidí.