Ahoj Jirko, již nějakou dobu představuješ v našem klubu základní stavební pilíř mládeže, přiblížís nám jak to celé začalo?

Tak asi jako většina trenérů u mládeže. Dal jsem na hokejbal svého syna Lukáše, který tedy nejprve hokejbal kombinoval s fotbalem, ale postupně nás ta honba za výsledky začala štvát a zůstal jen u hokejbalu. A zde jsem chtěl právě zužitkovat ty nasbírané zkušenosti, jak to dělat nechci z fotbalu a zkusit to úplně jinak. Od začátku jsem chtěl být tím hybatelem, co to bude řídit.

Jak dnes funguje mládež v našem klubu?

Máme všechny mládežnické kategorie, což byl můj cíl, když jsem začínal. Chtěl jsem, aby hráči mohli postupně dojít až do mužské kategorie a to se letos poprvé povedlo. Takže z tohoto pohledu se dá říct splněno, ale na ty kategorie by to chtělo jistě ještě o pár hráčů víc. Přeci jen u nás většina hráčů hraje za dvě kategorie, což rozhodně není špatně pro ně, ale stačí aby skončilo pár hráčů a domeček, který jsme tak pečlivě stavěli se zhroutí.

Jak funguje a hlavně vypadá nábor mladých hráčů a hraček z pohledu klubu?

Máme pár akcí, které se každý rok opakují. Náborujeme v rámci prvního školního dne, při zápisu do prvních tříd a děláme turnaj pro školní družiny. Letos jsem měl připraven nábor v rámci otevření škol asi nejbohatší, ale vše zhroutil COVID19, i tak nás přibylo tento podzim nejvíc. Za mě stále platí, že nejlepší náboráři jsou naši hráči a popřípadě jejich rodiče. Jak hráči, tak rodiče se chlubí, co kdo dělá a kladné recenze nás samozřejmě všude zviditelňují. Tím, že pro nováčky máme vše připraveno a stačí jen přijít ve sportovním oblečení a může si hokejbal hned vyzkoušet je i všechno značně zjednodušeno.

Ptal jsem se Jirky Šulce, zeptám se i tebe, v čem je podle tebe největší problém, že mladé to ke sportu netáhne?

Za mě to je nesmysl. Jsou děti, které o sport samozřejmě nemají zájem, ale u velké většiny ten zájem vzbudíme, když jdeme třeba před školu a rozhodíme tam hokejky a branky, tak je musíme pravidelně i střídat, jelikož by se na všechny ani nedostalo…jde o ten prvotní ostych, jelikož oni kolikrát neví ani jak se ta hokejka drží, ale to stačí pár těch našich hráčů, kteří čapnou ty hokejky a začnou hrát a najednou je kolem nás desítka dětí, že chce taky. Takže já mám za to, že v těch dětech to není, chtějí sportovat, ale samozřejmě vytíženost rodičů je dnes taková, že třeba nezvládají děti ještě vozit na kroužek nebo mají rádi ten svůj klid a to, že je uváží doma k PC je pro ně jednodušší.

Jaké máte plány a cíle do budoucích let, co se týče mládeže jako takové?

Udržet všechny kategorie i když to bude vzhledem k počtu dětí v některých kategoriích velmi těžké. Takže s tím souvisí ještě přibrání velkého počtu dětí do většiny kategorií. Důležité také je, aby je měl kdo trénovat, protože děti zlákat na sportování lze, ale sehnat člověka, který bude chtít trénovat a ještě bude splňovat mé požadavky není mnoho. Cíle výsledkové po mě nechtěj… ostatně to je asi nejvíc s čím vnitřně bojuji od začátku. Já se snažil vždy všechny zapojit, v začátcích to bylo o to těžší, jelikož jsem neměl ten důkaz, že to funguje. Nyní již mám za sebou i nějaké výsledky, kterými můžu podložit, že i touhle cestou lze dosáhnout super výsledků, ale i kdyby nepřišly, tak já bych z té cesty neuhnul.

Nevím, já prostě nechápu, proč by pro mě měl být cíl vychovat deset reprezentantů, vyhrát titul mistra ČR. V dorostu a v juniorech skoro nepotkáme mužstvo, které by nebylo splácané z více týmů oproti nám, všichni jsou naši odchovanci, tedy pokud pominu Jardu Nováka, který u nás začínal, ale momentálně je hráč Prachovic. Slyším kolem sebe o nutnosti konkurence pro ty nejlepší a že to je to, co vybičuje další. Já to takhle nemám, za mě hráč, který nemá touhu se zlepšovat sám, stejně ničeho velkého nedokáže. Navíc tím, že se pospojují kluby, tak se tím zabijou ti slabší hráči a ti končí v 15 letech a podle mě i tím ubývá celkově mužstev v nižších soutěžích. V amatérském sportu…a podle mě vlastně i v tom profi musíš mít širokou základnu a z ní ti pak vypadnou ti nejlepší… Já hrál proti Petru Novákovi z Hradce Králové a z něj neudělala nejlepšího hokejbalistu konkurence v týmu, ale to že sám chtěl! Jsem trenér a tak trénuji a posouvám dál ty, co k nám přijdou. Není to o tom, že nechci vyhrávat, to já chci vyhrát každý zápas, ale s tím, co jsem si vychoval a pokud nejde zápas, tak střídání a odmakat to hráči musí na sto procent… Pak jsem spokojen.

Jaké jsou požadavky na trenéra?

Chci, aby vychovávali lidi… Aby učili hráče, jak se mají chovat na hřišti i mimo něj. Že prohra z nás nedělá automaticky poraženého a výhra vítěze. Je to možná ještě těžší než vychovat dobré sportovce, ale je to výzva. Zároveň všichni vědí, že pokud budou plnit toto, tak se za ně vždy postavím a budu při nich stát a bránit je před některými výpady rodičů.

Letos jsme postavili tým pro Juniorku, klukům se nevede vůbec špatně, jak si spokojen právě s vývojem v juniorské lize?

Juniorka je paráda. Užíváme si to. Před sezónou jsem klukům řekl, že nechci hrát žádnýho zanďoura, ale chci hrát v neustálém nasazení, prostě to co nám je vlastní a buď nám síly vydrží, nebo ne. Já prostě chci, abychom se tlačili dopředu šli si pro góly, přeci mě nemůže bavit stát v 5 lidech na modré a čekat. Juniorka nám letos mohla strašně dát, je škoda že pauzírujeme. Ačkoliv se nám nesešla snad ani jednou nejsilnější možná sestava, tak jsme dokázali urvat body proti Brnu a Hradci Králové, kde jsme si to náramně užili vždyť tahle parta tam před roky dostala od podobné sestavy 23:0

Jak hodnotíš jako šéftrenér mládeže ostatní mládežnické týmy v našem klubu?

S dorostem jsme si dali za cíl dostat minimálně na kvalifikaci na MČR a to ani né tak skrz vidiny další republikové medaile, ale že s kluky máme rádi tyhle vícedenní turnaje, kde si to vždy hrozně užijeme. Dvě těsné prohry na začátku se Svítkovem a Malenovicemi nás mrzely, ale pak už jsme zase ukázali, že budeme patřit do horní poloviny tabulky. Starší žáci jsou z velké většiny zase mladší žáci, kteří poprvé hrají 3x15 minut a musí nasbírat ještě hodně zkušeností, i tak jsou pro mě jejich výsledky milým překvapením. Mladší žáky jsme přihlásili na dva turnaje a budu se opakovat, ale i zde je znát výpomoc z mladších kategorií a je hrozně znát na tom turnaji, kde hrají vždy tři zápasy, tak jak se dokážou za ty tři zápasy vždy posunout ve výkonech. Přípravka nám začala hrát zase na dva týmy a děti mají super vytížení, což jim jen a jen pomůže do budoucna. Mini a mikro se nám bezvadně rozrůstají a zde vidím další silnou početnou generaci. Pokud nám jí pauza neodradí od sportování.

Jak vnímají rodiče a hlavně děti tuhle nucenou covid pauzu?

Každý to bere jinak, někdo jako nutnost, někdo jako hloupost a někdo jako šanci si odpočinout. Já z té nemoci mám respekt a rozhodně to nezlehčuji, ale pokud by bylo vše připraveno a fungovalo, tak věřím, že se to dalo projít s daleko menším počtem nařízení. Sport tu imunitu spíš buduje a navíc vím, koho mám na tréninku, takže v případě problému se dá vše podchytit velice rychle. Věřím, že většině hokejbal chybí.

I tebe se na závěr našeho rozhovoru zeptám, kdo je pro tebe největší osobnosti našeho klubu?

Z řad trenérů to je taťka František Kozel, který byl u začátků týmu mužů, pak Bronislav Stuchlík, který dovedl tým až do finále 1.NHbL, Kamil Mlejnek který 1.NHbL vyhrál a prošel s týmem úspěšně i kvalifikací do extraligy. Z ostatních samozřejmě můj brácha a předseda klubu Josef Kozel, bez kterého by klub nebyl a Péťa Menc bez kterého by Ježkovka nestála.

Já ti Jirko moc děkuji za rozhovor a popřeji ti co nejvíce trenérských uspěchů a zdraví tobě i celé tvé rodině.